Zkouška tvrdosti podle Brinella je měření tvrdosti materiálů podle švédského inženýra Johana Augusta Brinella, která se řadí mezi statické zkoušky tvrdosti materiálu. Způsob jejího provedení je popsán a ujednocen normou ČSN EN ISO 6506-1 . Princip spočívá ve vnikání zkušebního tělesa - indentoru - kulového tvaru do zkoumaného materiálu a následného zjištění průměru vtisku. Tvrdost podle Brinella se označuje akronymem HB (angl. Brinell Hardness). Jestliže je pro měření použita kulička z kalené ocele, označujeme metodu zkratkou HBS; tato metoda je vhodná pro měkčí materiály. Chceme-li měřit materiály s větší tvrdostí, pak použijeme kuličku ze slinutých karbidů a tuto zkoušku označujeme HBW. Obecně se však Brinellova metoda používá na materiály měkké a středně tvrdé.

Průměr D bývá 1 mm, 2,5 mm, 5 mm a 10 mm. Průměr kuličky závisí na tloušťce t měřeného materiálů. Platí, že minimální tloušťka materiálu je desetinásobek hloubky vtisku. V opačném případě bychom měřili tvrdost podložky.

Doba působení síly o dané velikosti závisí na struktuře materiálu. Měkčí materiály se zatěžují delší dobu, kdežto u slitin železa je zatížení od 10 do 15 s a u neželezných slitin od 10 do 180 s.